ROMSKÉ DĚJINY, OSADY

Romské osady v historické perspektivě

Stručné dějiny usazování Romů na Slovensku a vznik a vývoj východoslovenských romských osad

 

  1. Úvod do problematiky romských osad a romských dějin

I když neznáme podobu osad na počátku romské sedentarizace, domnívám se, že se strukturálně ani funkcionálně, ale ani materiálně příliš nelišily od osad, které dosud nalezneme na Slovensku, ale i jinde v Evropě (např. na Balkáně)

Jeden z nejstarších odbornějších popisů romských osad nalezneme i v monografii Samuela Augustiniho ab Hortise „Cigáni v Uhorsku“ z r. 1775. A myslím si, že Augustiniho popis by přesně odpovídal i situaci některých východoslovenských osad o dvě stě let později. Specifikem východního Slovenska je totiž to, že i přes nejrůznější snahy o likvidaci osad, zde osadní způsob přetrvává.

Romská osada byla často definována etnocentricky a evolucionisticky – např. „sídlo na nízkém stupni sociokulturního vývoje“ apod. Např. Stanislav Kužel se proto toto označení pokusil nahradit souslovím „venkovské romské kumulované sídliště“, což však není výraz o mnoho sdělnější a vhodnější. Pro nedostatek jiných vhodných alternativ se budu raději držet tradičního pojmu romská osada. Vyvstává zde vak otázka, jak tento problematický pojem definovat. Eva Davidová ho např. definuje jako „každé seskupení domů, ve kterých spolu bydlí aspoň několik cikánských rodin, obvykle izolovaných od života ostatního obyvatelstva v obci.“

… Naši pracovní definici romské osady bych se tedy pokusil vymezit jako „kumulované venkovské momentální bydliště jedné či více romských rozšířených rodin, které jsou více či méně prostorově i sociálně izolované od ostatních obyvatel obce, na nichž jsou však ekonomicky závislí.“

K dějinám na východním Slovensku potom existují v podstatě prameny trojího druhu: soupisy, sčítání a církevní matriky.

 

  1. Obecné dějiny usazování Romů na Slovensku

2.1.Počátky sedentarizace a integrace do středověké feudální společnosti                  (13. – 17. století)

Dnes již těžko určíme, kdy poprvé pronikli Romové – na své dlouhé cestě z indické pravlasti – na území dnešního Slovenska. Romský historik Bartoloměj Daniel považuje za nejstarší takový doklad zprávu o skupině „cyganů“, kterou přivedl roku 1219 na své cestě z Jeruzaléma uherský král Ondřej II. Za vlády krále Ladislava (1272 – 1290) se potom prý jejich počet v zemi zvětšoval. Nepřímým dokladem usazování Romů na Slovensku – a vůbec v Uhrách – jsou podle Daniela i jména jednotlivců a celých rodin (např. Zigán, Zigány, a také místní název Egyházas Czigány) vyskytující se dost často už ve 14. Století.

Už ve 13. Století byli Romové zařazováni mezi poddaný lid – a to zejména proto, že jako zruční řemeslníci byli potřebnými odborníky pro feudální vrchnost (kováři, kotláři, výrobci zbraní, cínaři, korytáři, rýžovači zlata, zlatníky aj.) Poblíž šlechtických sídel se také usazovali romští hudebníci. Na území Uher, tedy i Slovenska probíhalo začleňování Romů do tehdejší feudální společnosti mnohem dříve než v Čechách, jak dokládají i mnohé prameny ze 14. Století. Z roku 1322 však pochází i, dle badatelů, nejstarší písemná zmínka o výskytu Romů na Slovensku – zpráva rychtáře Spišské Nové Vsi Jána Kuncha o „potulných Cigánech v okolních lesích.“

V první polovině 15. Století dochází v důsledku turecké invaze na Balkán a do Podunají k pronikání několika romských houfů do střední a západní Evropy. Tento exodus dokonce děl pod záštitou německého císaře a českého uherského krále Zikmunda Lucemburského, který dal skupinám kočujícím Romům dva ochranné glejty. První z r. 1417 se týkal více než třísetčlenné skupiny „cikánského krále“ Sindela a jeho „vévodů“ putujících z Budína do Košic a jižním Slovenskem do Bratislavy a dále na západ, sever i jih. Tento glejt ukládal Romům, že „mají sedm let v chudobě putovat po světě, a že nesmí spát na lůžku“.

Pro nás je důležitější Zikmundův druhý glejt, vydaný r. 1423 na Spišském hradě „cigánskému vojvodovi Ladislavovi“. Tento glejt zajišťoval Ladislavovi na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními lidmi, kterým pak zaručoval ochranu. … Daniel ho dokonce považuje za jakousi Magnu Chartu právního a společenského postavení Romů u nás.

Za vlády Matyáše Korvína se hospodářské a sociální postavení Romů dále zlepšilo. V Uhrách a tedy i na Slovensku byli Romové charakterizováni jako „královští poddání, kteří měli své dávné svobody a privilegia.“ Získaná privilegia, práva a svobody vyplývala zejména jejich aktivní účasti v protitureckých válkách, i jejich významu coby řemeslníků. Ovšem, například výsada zproštění odplacení daní vyvolávala i značné nevole a útoky neromského obyvatelstva. Až od nástupu Habsburků na český trůn však nemáme doklady o tom, že by Romové byli nějak systematicky pronásledování nebo jim byl zamezován přístup na našem území.

Další vlny tureckých nájezdů do středního Podunají ve 20. a 30. letech 16. století daly podnět ke stále častějšímu pronikání romských „houfů“ i do Českých zemí. Právě proti těmto potulným – kočovným Romům z Podunají a Balkánu, však začínají habsburské vládní orgány i sám Ferdinand I. Zakročovat – zejména však v Čechách a na Moravě. „Na Slovensku i jinde v Uhrách žili Romové spořádaným způsobem života. … V těchto zemích jsou historicky doloženy tři skupiny Romů: usedlí, polousedlí a potulní. Zde tedy byli Romové mnohem více sžiti domácím prostředním než v Čechách a na Moravě.“

Významným důkazem usazování Romů na území Slovenska je svobodný list uherského palatina Jiřího Thurzy z r. 1616: „… ptáci mají svá hnízda, lišky i vlčice mají své skrýše, tak jako lvi i medvědi i jakýkoli živočichové mají svá obydlí, avšak vskutku bídný lid egyptský, který Cikáni sluje, v bídě a nevědomosti žije…vyžadují jejich instituce a zvyklosti a mravy na polích a lukách, zvláště ve městech pod stany žít. Útrapám a krutosti a zvykají… po moři, po zemi, po skálách, po ohni bloudi, ubohosti a pobíhání si zvykají… žádám a přeji si, aby svobodně se mohli usadit v zemi v předměstích a zabývali se svým uměleckým kovářským řemeslem, zvyklým životem rozumovým se vystříhali a varovali proti násilnostem, pročež je tímto chráním a hájím.“

Kovářské osady vznikaly téměř po celých Uhrách již od 16. Století a možná i dříve –  nejvíce však v méně rozvinutých zemědělských oblastech – zejména na východním Slovensku. Např. v r. 1561 napočítali v Liptově 96 usedlých rodin, z nichž většina se živila kovářstvím, korytářstvím, štěpařstvím a košíkářstvím. Romští kováři byli vyhledávanými řemeslníky na vesnicích i ve městech – přesto, že jim byl zamezen přístup do cechů. Byli zruční a dovední, ale i velmi laciní.

Nesmíme ani opomenout ani na to, že se Romové účastnili snad všech protitureckých povstání uherské šlechty – jak přímo, tak i výrobou zbraní. … Ze 16. století jsou i zprávy o usazování romských hudebníků na pozemcích šlechty a výsadách a výhodách, které jim páni za jejich služby udělovali.

… docházelo na Slovensku k více či méně přirozenému – spontánnímu a shora příliš neregulovanému usazování jednotlivých romských skupin. Usazení na určitém místě a provozování řemesla muselo být samozřejmě povoleno králem, … Někdy dokonce měšťané žádali krále, aby povolil Romům usadit se na kraji jejich města a provozovat zde řemeslo – nejčastěji kovářské

… Nejvíce osad vznikalo v úrodných bohatých oblastech východního, jižního a západního Slovenska, kde si místní obyvatelé jejich služby mohli dovolit.

… na Slovensku neznáme žádnou osadu, jejíž kontinuita by byla dokázána až do tohoto období. To však může vyplývat i z nezájmu historiků a jiných badatelů o romskou minoritu v období středověku. Jak přesně osady v té době vypadaly, také nevíme.

 

2.2 Asimilace a kolonizace – od Marie Terezie do první republiky

Politika vůči Romům se radikálně mění s nástupem osvícenství a Marie Terezie (r. 1740). … Dle nařízení Marie Terezie měly být Romům bezplatně dávány pozemky, zejména v Uhrách, zpravidla na konci vesnice, aby si mohli postavit domky. Na Slovensku, ale in a Moravě a v Čechách bylo v této době takto založeno několik osad. Nutno ovšem zdůraznit, že osady byly už tehdy zakládány hlavně na nekvalitní zemědělsky nevyužitelné půdě.

Marie Terezie a později i Josef II. se tedy snažili Romy násilně asimilovat a to tím, že je usadí a připoutají k půdě. Podle nařízení z let 1761 a 1773 bylo Romům zakazováno nejen kočovat nebo se jen stěhovat, ale i bydlet v chatrčích či ve stanech. Měla jim být přidělena půda, měli přijmout křesťanská jména a zvyky, a měli být dále nazýváni ne Cikány, nýbrž novosedláky (Neubauern) či novomaďary (Új-Magyar). Odhaduje se, že se oběma panovníkům takto podařilo usadit asi 40 – 50 000 původně kočujících Romů. Ve 2. pol. 18. Století se navíc řada romských rodin začala usazovat dobrovolně.

Ze soupisů z 2. pol. 18. Století se dozvídáme, že Romové žili již na celém území Slovenska, převládal u nich usedlí popř. polousedlý, způsob života, a živili se nejvíce kovářstvím, košíkářstvím, kotlářstvím, hudebnictvím a příležitostnými zemědělskými pracemi pro majoritu. Dle součtů z r. 1770 žilo v Uhrách 68 000 Romů, z toho na území Slovenska asi    18  – 20 000. Nejvíce Romů žilo v té době na jižním Slovensku, např. V Šarišské stolici bylo napočítáno 1 500 a na Spiši asi 500 Romů. …

Kromě usedlých Romů se zde samozřejmě vyskytovalo několik skupin Romů kočovných či polokočovných, živících se také svými tradičními profesemi (kotláři, nožíři, korytáři, dráteníci, hadráři, později olašští koňští handlíři atd.)

Od počátku 19. Století dochází v důsledku šíření idejí národního obrození k jakémusi ovědomění i u části romské populace. V jejím rámci dochází též k migracím celých skupin Romů ze Slovenska do Čech, kde hledali lepší živobytí.

Přestože bylo 19. Století obdobím vzrůstu kapitalistické výroby, postupovala industrializace v Uhrách dosti pomalu. I po rakousko-uherském vyrovnání (r. 1867) zůstaly Uhry převážně zemědělskou zemí. Státní statky, velkostatky i některé církevní statky začaly hromadně najímat Romy jako nejlevnější pracovní sílu. Romové často pracovali pouze z naturálie, popř. velice malý plat, který většinou obratem utratili v místních obchodech a krčmách. I na Slovensku však působením zahraničního kapitálu začaly vznikat průmyslové podniky a strojírenská tovární výroba začala na přelomu 19. a 20. století pomalu vytlačovat z trhu drobné řemeslníky.

Na přelomu 19. A 20. Století stále praktikovala vládnoucí rakousko-uherská monarchie politiku kolonizace Romů. „Osidlovací opatření byla tak přísná, že bez svolení arcivévody nebo statkářů, u nichž měli Romové pracovat, nesměli se ani na krátkou dobu vzdálit od místa určeného usazení.“ Roku 1893 byl proveden soupis všech Romů v mocnářství. Bylo napočítáno 245 000 usedlých a 10 000 polousedlých a 9 000 kočovných. …

Po konci 1. světové války se na Slovensko i do Čech vrací mnoho Romů ze sousedních států. Po roce 1918 tedy rychle narůstá romská populace a rozrůstají se staré osady, ale vznikají i osady nové – a to zejména na okrajích východoslovenských vesnic, městeček i měst. Hospodářská zaostalost této oblasti se však projevovala i nízkou životní úrovní Romů. …

Dle sčítání lidu z r. 1930 žilo na Slovensku a Podkarpatské Rusi 31 188, což je číslo nepřené a zavádějící. Odhaduje se, že v této době žilo v Československu 70 – 100 000 Romů, z toho převážná většina na území Slovenska. Kočovných – olašských – Romů bylo na Slovensku maximálně několik málo tisíc, ostatních několik desítek tisíc žilo tradičně usedle. …

První republiku tedy můžeme z našeho hlediska charakterizovat jako klíčové období vzniku mnoha romských osad. Přestože byli Cikáni oficiálně uznáni za národnostní menšinu, byli stigmatizováni a nuceni žít pod neustálým policejním dohledem, v podstatě vyloučeni z občanské společnosti.

Koncem dvacátých a na počátku třicátých let pracovalo mnoho slovenských Romů ve velkostatcích nebo jako pomocní dělníci ve stavebnictví, lomech či cihelnách – často pouze za naturálie. Bydleli a spali v kůlnách, stodolách nebo i ve stájích mezi dobytkem. Od 30. Let byl však zájem o námezdní práci čím dál tím menší a podmínky byly čím dál tím víc nevýhodné. V letech krize (1930 – 1933) potom Romové přežívali hlavně díky svým tradičním řemeslům.

Oproti této romské chudině žijící v romských osadách nebo živořící bez stálého bydliště tu však byla i jistá vrstva bohatých Romů, kteří si stavěli domy v lepší části osady, nebo jim bylo výjimečně dovoleno, aby si své domy kupovali nebo přímo stavěli přímo v intravilánu obcí či měst. Do této vrstvy patřili zejména romští primáši a potom též handlíři s koňmi. Tito se však ke svému „romství“ nehlásili, a někdy nebyli ani majoritou za Romy považováni.

… Osvícenští panovníci (podobně jako později vládnoucí komunističtí funkcionáři) neupírali Romům lidská práva (nepronásledovali je), ale za cenu totálního popření jejich odlišnosti a asimilace. Spíše než (pochybná) práva však Romové za tuto cenu mohli získat četné povinnosti …

V tomto období vznikala i valná většina osad – ať už přímým založením Marií Terezií či Josefem II., uposlechnutím jejich nařízením či dobrovolným usazením romské rodiny. Osady byly zakládány většinou na nekvalitní, zemědělsky nevyužitelné půdě na okrajích obcí. Některé přetrvaly kontinuálně až dodnes.

… Vesničané k nim zachovávali paternalistický vztah a využívali jejich služeb, za které je vypláceli většinou v naturáliích. Tento, svým způsobem harmonický a komplementární vztah, postupně narušovala industrializace Slovenska, trvale ho však přerušila a zlikvidovala až II. světová válka a následná kolektivizace venkova.

 

2.3.Fašistická ostrakizace a socialistické snahy o likvidaci osad

Otázka romství začala být velice aktuální zejména v období tzv. „Slovenského štátu“ (1939 – 1945) a za 2. Světové války. Asimilovaní Romové měli být de facto považováni za Slováky – tedy plnoprávné občany. Už v r. 1939 však bylo vydáno „Nařízení o vykazování cikánského obyvatelstva do domovských obcí“ spolu s dalšími zákazy. …

Pro nás je však důležitá především vyhláška ministerstva vnitra z 20. 4. 1941, která v podstatě zakázala kočovnictví a nařizovala usazení kočovných Romů, ale výrazně postihla i Romy již usedlé. Romské osady i jednotlivá obydlí měly být odstraněny z okolí státních i provinciálních cest a postaveny odděleně od státního obyvatelstva na zvlášť k tomu určeném místě. Byly zde i návrhy na vypovídání Romů z obcí či dokonce vystěhování všech Romů z území Slovenska.

Dalším klíčovým mezníkem v historii romských osad byla vyhláška z 21. 7. 1943 přikazující „odstranit cikánská obydlí od frekventovaných cest“ a zabraňující Romům, „aby se potulovali, vyhýbali se práci a živili se nelegálními způsoby obživy.“ V souladu s touto vyhláškou potom úřady reagovaly především na stížnosti jednotlivých obcí a zavazovaly jejich představenstva k zřizování zvláštních osad. „V cikánských osadách, které se budovaly na odlehlých místech, byli násilně umísťováni všichni cikáni, jejichž obydlí se nacházela v blízkosti státních a vicinálních cest. Pozemky potřebné pro zřízení izolovaných cikánských osad, opatřovaly si obce vyvlastněním, nájmem nebo koupí. …

Od roku 1944 potom dochází k radikálnějšímu řešení „cikánské otázky“ nucenou koncentrací Romů ve zvláštních pracovních táborech a též zajišťovacím táboře v Dubnici nad Váhom, kde byli internovány i romské ženy a děti. Po obsazení německou okupační armádou došlo i k několika masovým popravám na příkaz speciálních jednotek SS, někdy i vyvraždění celých romských osad.

Z doby těsně po 2. světové válce neexistují žádné demografické údaje. Na Slovensku se odhaduje asi 100 000 Romů (oproti 600 Romům, kteří přežili válku v Čechách a na Moravu). Mnoho Romů se vrací z pracovních táborů, své původní osady však často nachází zničené nebo dokonce vypálené. Zakládají proto osady nové. Nařízení ministerstva vnitra o možnosti návratu Romů na místa původních osad nebylo často občany ani národními výbory dodržováno. Ač teoreticky došlo k zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem, slovenské zákonodárné orgány zachovávaly vůči Romům i nadále diskriminační postupy z doby před válkou. …

Není se tedy čemu divit, že poválečná léta (1945 -1947) se vyznačovala první velkou migrační vlnou slovenských Romů do Čech – „Země zaslíbené“. Za lepšími možnostmi obživy, bydlení i sociálního postavení odjelo do Čech tzv. „cigánskými vlaky“ zhruba 15 000 Romů.

V r. 1947 z rozhodnutí ministerstva vnitra byl v Čechách i na Slovensku proveden první poválečný soupis „cikánů“, dle něhož bylo zjištěno i tehdejší rozmístění Romů, zejména na Slovensku. Z celkového počtu 101 190 evidovaných Romů, žilo na Slovensku 84 438 a v Čechách již 16 752 Romů …

Ke zrovnoprávnění romského obyvatelstva došlo de jure až v roce 1950, kdy byla zrušena diskriminační legislativa z r. 1927. Zároveň bylo přijato i vládní usnesení, zaměřené na zlepšování materiálních podmínek romské „skupiny obyvatelstva“. V některých nejzaostalejších a nejproblematičtějších osadách na Slovensku se začínají budovat cesty, studny, hygienická zařízení a elektrifikace, začíná se řešit i problém negramotnosti (u východoslovenských Romů 80%) a školní docházky. …

Z poloviny 50. let existují již přesné soupisy osad a situace v nich na základě různých terénních výzkumů. Bylo napočítáno na 1305 těchto osad, ve kterých žilo na 95 000 Romů.  Z celkového počtu 15 000 domů bylo plných 80 % shledáno nevyhovujícími. …

Celé oblasti – hlavně na východním Slovensku – byly bez infrastruktury, bez dopravního spojení, lékařských služeb, elektřiny atd.  „V patnácti okresech Prešovského kraje bylo asi tři sta cikánských osad. Mnoho z nich si Romové slepili, z čeho se dalo, když je za války vyhnali gardisté z obcí… Většina osad byla v ústraní, dva tři kilometry od obce, pod lesem, v roklině nebo na příkrém srázu… Za deštivého počasí se pěšiny měnily v potoky bláta. V mnoha osadách nebyly studny a lidé pili vodu přímo z potoka…“ V mnoha obcích Prešovského okraje byly sepsány stovky rodin žijících v zemnicích, polozemnicích či nejjednodušších kolibách. Mnozí slovenští rolníci však v této době nežili o mnoho lépe než Romové a jejich situace se nijak výrazně nelišila. Přesto dokonce existovaly plány na postupnou plošnou likvidaci zaostalých osad – na novou výstavbu či přidělování bytů v obcích však zatím nebyly finanční prostředky.

V 50. letech probíhala i druhá vlna migrací do Čech.

Velké skupiny jich odcházely za prací do Čech – často v důsledku organizovaných náborů do průmyslových center (SZ Čech, do Kladna, Tachova, Českého Krumlova, na Ostravsko). …

Od 60. let začala nová etapa násilné asimilace Romů vytyčením koncepce jejich „rozptylu a organizovaného přesunu“ ze Slovenska do Čech. V první polovině 60. Let bylo v rámci této koncepce na východním Slovensku zrušeno 45 „cigánských osad“ (např. Kendice, okr. Prešov). Romské rodiny byly v hroším případě nastěhovány do nových bytovek, v lepším případě si za pomoci státních půjček stavěli rodinné domky. V důsledku vysokého populačního růstu však i přesto kultura bydlení nijak nezlepšila.

Domy stavěla řada rodin, které se vrátili z Čech, kde se jim za několik let podařilo naspořit dostatek peněz. Neměli však možnost bydlet jinde než opět v romské osadě, protože pozemek v intravilánu obce jim nikdo neprodal.

V polovině 60. Let byla provedena opět evidence, dle které žilo na Slovensku již 163 000 Romů (- tedy již téměř 4 % obyvatel). V 1027 osadách žilo ve 12 500 chatrčích 16 500 rodin, zaměstnání měla pouze asi polovina Romů. V důsledku těchto zjištění byla vypracována koncepce rozptylu a odsunu Romů z míst velké koncentrace – zejména východního Slovenska, jejímž garantem měl být vládní „Výbor pro otázky cikánského obyvatelstva“. …

Na druhou stranu se začalo uplatňovat rozdělení Romů dle jakýchsi kategorií (jenž se v pramenech vyskytovaly již od 40. let): I. vyspělí (integrovaní, vzdělaní a zaměstnaní), II. adaptibilní, III. Zaostalí (nepřizpůsobiví), přičemž do Čech mohli být přesídlováni pouze první dvě kategorie. …

V r. 1967 snaha realizovat tuto koncepci, jejíž nereálnost byla navíc již evidentní, přesto kulminovala: jen v tomto roce bylo vykoupeno (většinou za malý obnos téměř 2 000 romských chatrčí, z nichž se přes 3 000 Romů přestěhovalo do Čech a část pak v rámci Slovenska. V tom samém roce se však asi třetina vysídlených Romů vrátila nazpět – v Čechách pro ně totiž často nebyla práce ani ubytování. Kde bydlet však už často neměli ani po návratu domů – některé osady byly mezitím vypáleny, někdy vítalo místní obyvatelstvo vracející se Romy kameny.

Neudržitelná koncepce rozptylu Romů byla v Čechách zrušená v r. 1968, na Slovensku však až v r. 1972. Od tohoto roku byla potom klíčovým slovem státního řešení romské otázky společenská integrace, která však byla na Slovensku chápána a koncipována jako akulturácia čili skultúrnenie, aniž by byl tento přístup nějak přesněji formulován.

I přes rostoucí trend romských osad do r. 1988 se podařilo snížit jejich počet na 278 – z toho 230 jen ve Východoslovenském kraji. … Na přelomu let 1988 – 1989 zde v nevyhovujících chatrčích žilo asi 15 000 Romů. V roce 1997 počet osad opět vzrostl na 516 (z toho 242 v prešovském kraji), což však neimplikuje vznik nových osad, ale spíše zahrnutí všech typů romských sídel „na nízkom sociokultúrnom stupni“ pod kategorii osady.

… Slovenský štát své pohrdání Romy nezastíral a bez protestů naplňoval rasistické ideje fašistické Říše, Československá socialistická republika byla v tomto směru poněkud rafinovanější: osady (i celou „zaostalou cikánskou kulturu“) se snažila likvidovat ve jménu pokroku a zlepšování životních podmínek. Nutno podotknout, že sami Romové tyto ideje nadšeně přijali a to snad více než Neromové, jelikož socialistická rétorika jim poprvé nabízela rovnoprávnost začlenění do majoritní společnosti.

2. světová válka znamenala nejen pro Romy bezpochyby obrovský historický mezník a předěl. K takovému násilnému hromadnému přesunu osad nedošlo nikdy před tím. A tato prostorová, sociální ekonomická izolace většinou přetrvávala i po válce. „ V osadách byly otřesné poměry, nesrovnatelně horší než před válkou… Ale co bylo horší než materiální bída, bylo to, že hladoví, špinaví, nemocní, zavšivení, negramotní lidé p pěti letech neustálého strachu, nejistoty, šikanování a týrání o sebe přestali dbát a bylo jim všechno jedno, protože poznali, že žádné jejich přání nemůže být vyslyšeno a každá jejich snaha je marná… I na ty krásné zvyky se začalo zapomínat. Po osadách se válely kosti, odpadky, fekálie, protože vyhnanství z civilizace ničilo v lidech pocit domova a zodpovědnosti k domovu. O posvátné tradici „žužipen“ – čistotě, skutečné i rituální, se už jenom mluvilo, ale ve skutečnosti o ni nikdo nedbal. Lidé přestali věřit, přestali usilovat, upadli do jakési letargie a smrti zaživa.“

  1. Příkladné historie jednotlivých romských osad

Pouze u dvou obcí (Drienov a Lemešany) bylo vysledováno usazení Romů až do 18. Století, u dalších dvou (Chmelov a Rožkovany) potom do první poloviny 19. století. Vznik šesti osad spadá do druhé poloviny 19. století (Šarišská Trstená – 1880, Ražňany – 1895; Zborov, Varhaňovce, Terňa a Olejníkov – koncem století). Naprostá většina ze zkoumaných osad (tedy alespoň dle dostupných informací z výzkumů) vznikaly tedy až na počátku 20. století.

 

3.1.Kde a jakým způsobem tedy obvykle romské osady vznikaly?

Rozhodnutí odejít z původního bydliště a založit novou osadu mělo nejčastěji ekonomické důvody. Pokud se rodina nemohla jinak uživit, stěhovala se na jiné místo, kde mohla vykonávat nějaké řemeslo, anebo i pomocné práce, které by jí zajistily obživu a umožnily tak zachovat holou existenci. Od rodin však většinou odcházeli mladí synové –  někdy i více bratrů – často se svými družkami nebo i celými rodinami a hledali místo, kde by mohli postavit dům a živit se řemeslem, které se naučili od svých otců – nejčastěji kovářstvím.

Například do Šarišské Trefené na Prešovsku přišel roku 1880 kovář ze sousední vsi svou družkou z jiné sousední vsi. Bydleli nejprve v zastřešeném seníku, po narození dcery společně vystavěli i kolibu na místě dnešní osady. Osada se potom díky sňatkům pomalu rozrůstala až dodnes.

Ve Varhaňovcích, ale i třeba Chminianských Jakubovanech vznikla osada na přelomu 19. a 20. století zakladatelským činem 3 bratrů kovářů. Toto schéma sice zní téměř myticky, zdá se však být dobrou ilustrací dobové praxe, jelikož podobných případů je zde více. Osadu Terňa údajně založilo dokonce 5 bratrů a to na konci 19. Století. Jeden se živil jako kovář, ostatní museli dělat, co se dalo – pomocné práce na poli, dělníky i posluhovače. Jejich potomci však dodnes tvoří jakousi velkorodinu.

Do Ostrovan dokonce první romská rodina přišla na pozvání místního maďarského velkostatkáře, který potřeboval pomocnou sílu na polní práce. Dnes, asi po jednom století zde žije téměř 900 Romů.…

Mezi osadami vznikajícími na konci 19. A počátku 20. Století jsou tři osady – Rožkovany, Kendice a Petrovany – obývané Olašskými Romy, kteří přicházeli na Slovensko až od druhé poloviny 19. Století a kteří byli tradičně kočovní. Tato jejich raná sedentarizace je dosti výjimečná, většina jich byla, jak víme z obecné historie, násilně usazena až v roce 1959. Případ Petrovan je navíc dosti zvláštní i tím, že Olašští Romové zde žijí celou dobu na jednom místě – dnes v luxusních vilách v intravilánu obce. (Mimo to zde však existuje ještě osada tzv. Rumungrů. …

K přesunům osad docházelo už za první republiky. Romové byli většinou vyhnáni vlastníky pozemku, kde měli postavené svoje domy. Mnoho osad bylo odsunováno pryč od vsí a veřejných cest po roce 1941 – většinou někam za pole k lesu, kam vedla pouze polní či lesní cesta. Po roce 1943 byli někteří Romové odvedeni na nucené práce či do pracovních táborů. Mnozí Romové z osad zejména na konci války byli nuceni žít v lesích, kde se schovávali před nacistickou agresí. Někde byly zničeny (často i vypáleny) celé osady. Po válce někdy se někdy Romové zase nastěhovali blíže k obcím, někdy i na místa původní osady. Jejich původní obydlí však byla často zničena. Po válce také některé osady zanikly či téměř zanikly v důsledku migrací za prací (např. v obci Rychvald).

Ve Vyšném Tvarožci na Bardějovsku například kdosi rozjezdil a zlikvidoval romskou osadu buldozerem a Romové, kteří se chtěli vrátit z pracovního pobytu v Čechách, se už vrátit nemohli. …

Od 60. Let (ale i v letech 80. A 90.) se v některých osadách začaly naopak stavět bytovky (např. Zborov), do nichž se pak stěhovali Romové ze svých chatrčí (stejně jako do sídlišť ve městech – např. Poštárka v Bardějově, Luník IX. V Košicích atd.)

4.3.Novodobý vznik osady (od roku 1999)

Po roce 1989 se začala situace měnit. V devadesátých letech se družstva začala rozpadat nebo je získávali noví vlastníci v důsledku restitucí majetku a ti měli vlastní představy o svých zaměstnancích a chodu družstev – odlišné od socialismu. Řada Romů záhy ztratila práci a ocitla se v nezvládnutelné ekonomické situaci. V některých případech odkoupil družstevní bytovku nový majitel, který zde bydlící Romy, kteří měli problémy s placením zvyšujících se nájmů, rovnou vyhnal. Tak tomu bylo i u rodiny Karola Patkaně, která byla jako první nucena vrátit se do svého původního bydliště a domova – obce Vlkov.

V dubnu 1999 tak začíná novodobá historie romské osady ve Vlkově. Rodina Patkaňových byla nedobrovolně deportována na nákladním autě se všemi sedmi dětmi a nábytkem na místo původní osady, nyní obecní skládky. Podle místní starostky tomu předcházely neshody a spory se starostou Soboše, kde rodina 15 let žila, který prý Romy (trvale hlášené ve Vlkově) už ve své obci nechtěl. Ona však, dle svých vlastních slov, ve „své obci“ jakékoli Romy také odmítala, byť se zde narodili a byli zde hlášeni k trvalému pobytu. …

5. Závěr

Co tedy je a bylo hlavním důvodem a příčinou vzniku romských osad? To samozřejmě závisí na našem úhlu pohledu. V naší perspektivě jsme viděli, že hlavní důvody vzniku romské osady bývají většinou ekonomické. Zpravidla migrovali a nové osady zakládali mladé rodiny, hledající na novém místě možnost obživy a přežití. …

Umístění a různé přesuny romských osad jsou potom ovlivňovány zejména ekonomickou a politickou situací v tzv. „zlomových obdobích“, také však „sociálním klimatem“ a národní i lokální politikou. – častou (bohužel) založené na neporozumění, netoleranci a etnické či sociální segregaci. …

Dalším použitelným výkladovým schématem je však také např. koncept „kultury chudoby“ … situace není problémem jen východního Slovenska, ale i chudinských ghett v Americe, Asii či Africe – je zkrátka jakýmsi „stínem“ a odvrácenou tváří vyspělého světa a nutnou daní za jeho ideje pokrok, tržního hospodářství a konzumu.

 

Zdroj: Vaňura, J.: Romské osady v historické perspektivě. Stručné dějiny usazování Romů na Slovensku a vznik východoslovenských osad. In: Rómske osad na východnom Slovensku z hľadiska terénneho antropologického výskumu. Bratislava, 2008.