Mise tety Idy

Romské děti čekají na sdělení policie, jestli se na ně smí výstražně střílet (celý text si můžete přečíst zde)

Ivana Svobodová, Respekt

Říkají dětem, ať se snaží za tři. (Ida Kelarová, asistent Oto Bunda a s kytarou manžel Deziderius Dužda)

Říkají dětem, ať se snaží za tři. (Ida Kelarová, asistent Oto Bunda a s kytarou manžel Deziderius Dužda)

Za plotem dětského tábora v zastrčeném koutu severních Čech se počátkem srpna ozvala střelba a rasistické nadávky bílého starousedlíka. Teď střelba dorazila do českých obýváků – incident probírají média a znovu i policie, která původně k nahlášenému případu ani nevyjela zasáhnout. Případ „dětí tety Idy“, tedy romského souboru Čhavorenge, který vede známá zpěvačka Ida Kelarová, každopádně připomíná, jak tu ve stínu divokých událostí velkého světa zůstává fakt, že si Češi stále nezvykli žít se svými Romy.

Nepřijeli, prostě nic

Rekreační areál Pod Jedlovou je na konci prázdnin prázdný. Majitel si udělal dovolenou a oplocené středisko je zcela bez života. První dva týdny v srpnu tu pobíhalo na šedesát romských dětí a mladých lidí v rámci soustředění souboru Čhavorenge. Kelarová a její tým do něj vybírají dětské talenty po romských osadách na Slovensku, v sídlištích, na školách a ve vyloučených lokalitách po celém Česku. Šestý den letošního pobytu připravili vedoucí táborníkům Pochod za pokladem, hru, která je každý rok důležitou součástí sžívání dětí na táboře. „Jdou samy, aby si uměly poradit, ale já je zpovzdálí sleduju a fotím, neradím jim, ani nijak do hry nezasahuju,“ říká Oto Bunda, muzikant, vedoucí na táboře a asistent Idy Kelarové. Na posledním stanovišti měly děti za úkol napsat na papír každý svůj největší životní strach, papírek pak zmačkat, vystavět z pomuchlaných strachů na bezpečném místě malou mohylu a tu zapálit na znamení loučení.

Terapie v kruhu, děti odhánějí své strachy.

Terapie v kruhu, děti odhánějí své strachy.

Stalo se ale něco nečekaného: děti a mladí lidé vedení na táboře k vzájemné pospolitosti a souznění se strázněmi druhých se rozhodli, že své strachy řeknou nahlas, než je podpálí. Sedli si do kruhu a začali o nich mluvit. „Bylo to tak silné, že jsem se musel v jednu chvíli vzdálit, aby mě neviděli brečet,“ popisuje Bunda. Děti se bály o své blízké a o to, aby v životě nezklamaly, měly strach, že nebudou za mnoho stát – a pak dvanáctiletý Nicolas otevřel téma, u nějž se děti a mladí lidé v kruhu na dlouho zdrželi: „Bojím se, že budu pořád sám. Smějí se mi, že jsem cikán,“ říkal kamarádům a dodal, že má strach, že ho nikdy nebudou brát „takového, jaký je doopravdy“. K tématu se přidali ostatní, povídali si o tom, jak jim bílí lidé nadávají, i když se snaží chovat dobře, a co s tím mohou dělat. „Došlo to tak daleko, že přemýšleli, co by se s jejich rodinami stalo, kdyby se teď vrátil Hitler,“ vzpomíná Bunda. „Navzájem se podporovali, objímali, plakali a utěšovali se. Pak strachy podpálili a odcházeli po té katarzi šťastní.“

Když se skupina dětí vracela chvíli před půl desátou večerní do tábora, dostaly zapálené „strachy“ opět konkrétní podobu. Ti, co šli na konci, si všimli, že z chalupy vedle tábora vychází muž. „,Cikáni zku…., jděte do pí..,ʻ zařval na nás, a ať jsme zticha,“ říká do telefonu osmnáctiletý Lukáš Lacko z Košic, „a pak se ozval výstřel.“

Nikdo mu to prý nedokáže. (Střelec Martin Kout) • Autor: Milan Jaroš

Nikdo mu to prý nedokáže. (Střelec Martin Kout) • Autor: Milan Jaroš

Nálada v táboře zamrzla a vedoucí řešili, jestli mají zavolat policii. „Děti měly takovou radost, že obstály v úkolech, že mnohahodinové putování samy zvládly, že jsme se rozhodli to nekazit, nevystavovat je výslechům a počkat, jestli se bude situace opakovat,“ vysvětluje ve své kanceláři v budově Rudolfina Petr Kadlec z České filharmonie. Už tři roky spolu s dětmi jezdí na tábory nacvičovat koncert také patnáctka filharmoniků a doprovázejí je pak i na podzimních koncertech Čhavorenge v Rudolfinu.

Dočkali se o dva dny později. V sobotu v půl deváté ráno vedoucí pustili dětem k rozcvičce hudbu a u tábora se ozvaly tři výstřely. Vzápětí, už s holýma rukama, vběhl do táborové kuchyně soused, rozhlédl se a z pětice přítomných si vybral jediného Roma, manžela Idy Kelarové Dezideria Duždu. „Ty černej zmr.., buze….., pojď ukázat, jakej seš chlap, vy černý huby zas…. cigánský, takhle nadával. Všechno ve mně vřelo, ale ránu jsem mu nedal, naštěstí jsem to vydržel a podařilo se mi ho dostat z areálu i bez toho,“ vzpomíná u svého domu v Bystrém u Poličky Dužda. „Venku pak ještě volal něco o cikánech do plynu, to už je takové sousloví, co se tady vžilo,“ dodává Ida Kelarová.

Nejde tu jen o zpěv, děti se na táboře učí, že mají život ve svých rukou.

Nejde tu jen o zpěv, děti se na táboře učí, že mají život ve svých rukou.

To už se majitel objektu sebral a jel nahlásit incident do deset kilometrů vzdáleného Varnsdorfu na policii s tím, že policisty přivede, aby zjistili, co je to za zbraň, kterou se střílí u tábora. Když se dlouho nevracel, zavolala na policii do Varnsdorfu také Ida Kelarová. „Chtěla jsem, aby už rychle přijeli, měli jsme strach, ale policista mi řekl, že mají své postupy, a típl telefon,“ říká Kelarová. Zavolala tedy o pomoc na linku 158. „Tam se mě ptali, jestli střílel po dětech, a když jsem řekla, že ne, ptali se jen, jakou zbraní se střílí.“ Po zjištění, že právě tohle nikdo neví a že by bylo fajn to zjistit, policisté na tísňové lince prohlásili, že vše předají do Varnsdorfu. „Prostě nepřijeli a předali to těm, kteří už o všem věděli a taky odmítli přijet.“

Celý text týdeníku Respekt si můžete přečíst na https://www.respekt.cz/tydenik/2016/36/mise-tety-idy